Dovolte mi na úvod několika poznámek, jimiž se pokusím napovědět, co mě na sochách a reliéfech Jiřího a Martiny Netíkových, které tu jsou před námi, tolik zasahuje, nebo chcete-li dojímá - položit jednu otázku.
Sní stromy? 
Ptám se proto, že člověk a strom, jsou si od pradávna podobni. První bohové byli ve stromech, první bytosti, které zaháněly strach našich dávných prapředků byly stromy, pod nimi jsme stavěli svá obydlí, jejich majestát v nás nevzbuzoval hrůzu, ale pocit bezpečí...pod nimi jsme odpočívali, modlili se, snili.... 
Naše cesty v krajině ohraničovala stromořadí, která nás uprostřed léta chránila před úpalem a v zimních závějích vedla naše kroky, abychom neztratili cíl. Duší domů, ve kterých jsme žili po generace, byl dřevěný stůl, který se vynášel jako první, když hořelo. 
Ale na to všechno jsme už dávno zapomněli.
Možná nás ještě ohromuje jejich velikost, možná v podvědomí cítíme jejich krásu, ale náš vztah k nim se vyprázdnil. Sofistikované technologie, které jsme v průběhu staletí vymyslely, vytlačily stromy z našeho srdce. Máme pocit, že už nepotřebujeme.
Tak ještě jednou - sní stromy?
Divná otázka, řeknete si. Ale proč by stromy nemohly snít?
Je v nich uloženo tolik slunečního svitu, tolik nocí piných hvězd, i těch, kdy není vidět ani na krok, e v nich tolik magických úplňků, ale také ubývání bledé tváře měsíce a především tolik plynoucího času, tolik nasčitaných lidských životů, že by bylo až nepravděpodobné, kdyby stromy sny neměly. Ty letní, kterými v listí přebírá vítr, sny přelétavé, skotačivé, svádivé, neklidné, ty zimní, které jsou ukryty hluboko v kořenech, aby je nerozdrel nemilosrdný mráz, tedy sny asketické, vyzáblé, přísné, na pokraji bezživoti. Ale jsou tu i sny mezi těmito krajnosti - opatrné sny jarní a nostalgické sny na počátku podzimu.
Je-li tomu tak, pak už je snadné – ve chvíli, kdy se strom stává sochařským materiálem a pokud vy sami umíte zacházet se dřevem a řezbářským náčiním – ty sny najít a vynést na světlo boží.
Je to pokušení.
Je to troufalost.
Je to řehole.
Ale především je to krásné.
Výstava z tvorby dvou mimořádných umělců, pracujících se dřevem Martiny a Jiřího Netíkových nebo Jiřího a Martiny, mám-li respektovat tu skoro středověkou vazbu Mistr a Žák – dostala jméno Snění.
Snění na rozdíl od snů, kdy je děj uzavřen, příběh dokončen, vzácná chvíle pominula, má v sobě chuť čehosi neustále trvajícího. Čehosi prostupujícího nás, jako Osud. Jako úděl, jemuž se nedokážeme vzbouřit, i když někdy nesnesitelně bolí, i když někdy vyčerpává naše síly a to nejenom síly fyzické. Snění řezbáře nad špalkem dřeva, nad dřevěnou deskou, je pokusem přivést před naše oči, před oči světa, to, co je v ušlechtilém materiálu ukládáno ne týdny, měsíce, ale desítky a desítky let. Tedy vůně, vanutí, zpěv, plynutí oblak, létavice, které z nekonečna Vesmíru proletí naší časností a vyhasnou, dny omamné i ty, které nás nepohodou dokážou přivádět na okraj deprese.
 Snění, jehož jsme tady účastni, je pokusem dvou umělců opětovně uslyšet útržky vět, které kdysi dávno zaznívaly pod zelenými nebesy.

A říkám-li zdánlivě - tak to říkám proto, že strom jakoby pokračoval v životě i poté, kdy ho pokácejí, rozřežou, rozštípou -  pořád je v něm teplo, pořád je v něm proces dozrávání, pořád vám stárne před očima, pozvolna se proměňuje jeho barevnost -  vzpomeňte si třeba na stůl z borovice - a ikdyž kus stromu shoří na popel, tak ani to není smrt, protože popel skrze kořeny rostlin a mladých stromků se opět vrací do života.
Je to možná právě dotek toho trvání, dotek nepřerušitelného  proudu, dotek Věčnosti, který ke mně neobyčejně silně promlouvá ze sochařského díla Jiřího a Martiny Netíkových, navazujících na řemeslnou zručnost gotických, renesančních, barokních řezbářů, umělců, vyprávějících příběhy, které se už na první pohled vymykají smrti. Příběhy, ve kterých při pozorném naslouchání, pozorném vnímání rozpoznáte v jakém řádu, v jaké harmonii, se prolíná snění stromů se sněním lidských bytostí, které by si přáli nesmrtelnost - ta je stromům bližší než lidem - které by si přály zmocnit se umění ptačího letu, ale místo toho se mohou povznášet nad každodennost jedině prostřednictvím krásy, vnímané a následně vytvářené.
Mám rád stromy.

Protože jsou až do konce upoutané na jedno místo.
A pokud chceme - jsou to právě stromy, u nichž se můžeme učit usedlosti, pod nimiž se můžeme zbavovat neklidu, který je vlastní této době. V jejich blízkosti se můžeme vracet k moudřejšímu rozměru času, který je nám mnohem bližší a je k nám mnohem milosrdnější, než atomizace na vteřiny a ještě menší zlomky. Tváří v tvář jejich majestátnosti, jejich ze země prýštící síle se můžeme naučit pokoře, která osvobozuje od povrchnosti a vrací nás zpátky k Řádu.
Mám rád sochy ukryté ve stromech, sochy dozrávající hluboko pod kůrou, protože se do nich přelévá srdce stromu. Mám rád sochy, které citlivý  umělec vysvobodí z jejich krásného zajetí a já je mohu spatřit, mohu je slyšet, protože když si dáte práci a nakloníte se k sochám, které tu jsou před vámi a nebudete příliš pospíchat k jiným zážitkům, tak to živé srdce stromu uslyšíte.
Jako ho slyší tvůrci těchto děl.