lišta02
leve rožek02 prave rožek 204

Život a dílo Jiřího Wolkra

„Chceš-li aby tvoje básně vítal potlesk nadšený“ (Básník v minulosti a dnes)
 

     Život i dílo Jiřího Wolkera se těšily pozornosti kritiků, životopisců a badatelů po mnoho desítek let. Jen výběrový soupis literatury, který neobsahuje všechny články a zmínky o básníkovi, uvedený v Bibliografii okresu Prostějov (P. Marek, Brno 1990), vyplňuje přes osm stran; další tři strany se věnují produkci o Wolkerově Prostějovu. Básníkova matka shromažďovala veškeré zmínky o synovi v novinách, časopisech, sbírala různá vydání jeho díla. Je stále těžší napsat cokoliv, co už mnohokrát nebylo řečeno. Zároveň se udržuje mnoho mýtů, zkreslených faktů a dohadů, které se v obecném povědomí tradují a těžko vyvracejí. Ideologie minulého režimu si Wolkera přivlastnila jako svého básníka. Wolker snad vstoupil roku 1921 do KSČ, ale nelze srovnávat komunisty 20.  let 20. století, kdy představovali  jen jednu z mnoha stran, a komunisty v 50.–80. letech, kdy neomezeně vládli státu a řídili vše včetně kultury. Tehdy se ve Wolkerových básních i prózách vidělo i to, co tam ve skutečnosti není. Snad můžeme předpokládat, že Wolker se svojí vášnivou, nesmiřitelnou a spravedlivou povahou by pravděpodobně nesouhlasil s mocenskou politikou komunistů, kterou uplatňovali v dobách, kdy měli rozhodu- jící vliv na veškeré dění ve společnosti.
     V 90. letech zájem o Wolkera zdánlivě pominul. Ale ne zcela. Sice  sporadicky, ale dále  vycházely články, pojednání a knihy o něm i nová vydání jeho prací. Do prostějovského muzea se dále dostávaly dosud neznámé dokumenty (např. fotografie, rukopisy, knihy). A dále jeho básně objevovaly nové generace mládeže, kterým je zvláště jeho milostná poezie nejbližší, a kterou sice dojímá jeho předčasně ukončený život a krutý osud, ale která se zároveň nejvíce inspiruje poetikou jeho tvorby a snad ji i nejvíce chápe.

„Rostu jako bílý den“ (Dětská léta)
 

     Jiří Wolker se narodil 29. března 1900 v Prostějově v domě č. 22 na nynějším náměstí T. G. Masaryka. Podle slov jeho pozdějšího profesora na gymnáziu Antonína Dokoupila zdědil po otci „houževnatou pracovitost, pořádkumilovnost a společenský takt“, po matce „živou obrazotvornost, veselou, prostou mysl, dobrotu srdce a něhu“. O jeho vlastnostech vypovídá také grafologický rozbor písma – temperamentní, citově založený, lhostejný k předsudkům, družný, upřímný, sdílný. Rozhodný, věcný, tvořivý.

     Klidné a láskyplné rodinné prostředí, umělecké ambice a společenská aktivita rodičů, kulturní atmosféra rodného města a bouřlivé zážitky z válečných let patřily k největším vlivům, které působily na talentovaného chlapce. Měl výtvarné i hudební nadání, hodně četl, recitoval, hrál ochotnické divadlo, sportoval. Psát začal už v dětství. Na gymnáziu založil studentský časopis Naše kvarta a přispíval do přerovského Sborníku českého studentstva na Moravě a ve Slezsku. Své básně uváděl pod pseudonymem J. Ker.


Jiří s matkou v květnu 190102

Jiří s matkou v květnu 1901


Rodina Wolkerova roku 1909

Rodina Wolkerova 1909

Jiří s kamarády u moře v Gradu 191002

Jiří s kamarády u moře v Gradu 1910

Jiří a Karel Wolkerovi 191102

Jiří a Karel Wolkerovi 1911

„A poběžím, jakoby v ústrety celému světu“ (Studium na gymnáziu)
 

     Jednu ze svých prvních výpravných básní s názvem Klytia věnoval své největší studentské lásce Marii Horákové. Básníkova matka dívku charakterizovala takto: „...děvče neobyčejně hezké a půvabné, živého, strhujícího temperamentu, které pobouřilo nejedno jinošské srdce té doby... Toto patnáctileté děvčátko bývalo rozmarné v projevech svých citů a příliš opojeno úspěchy u mladých hochů, kteří se za jeho půvaby plašili. Svou přízeň a náklonnost věnovalo rozmarně hned tomu a zas onomu. Ač Jiřího mělo rádo – bylť Jiří chlapec svižný jako struna, urostlý, hezký, vtipný a obratný – přece týralo ho svou přelétavostí a nestálostí, takže Jiří býval duševně často rozerván, zlomen a nešťasten.“ Mařence věnoval také druhý ze svých deníků, které si psal během pobytu na skautských táborech na řece Sázavě u hradu Lipnice poblíž Německého (Havlíčkova) Brodu. Tam trávil prázdniny v letech 1916 a 1917.

Jiří ve skautském kroji 1916

Jiří ve skautském kroji 1916

Marie Horáková, Wolkerova Klytie, 1917

Marie Horáková, Wolkerova Klytie, 1917

„Byl vyvolán jsem. Na Caesara právě“ (Profesoři)
 

     Velký vliv na zájmy a vývoj mladého básníka měli jeho profesoři na prostějovském gymnáziu: překladatel Jan Kamenář (1875–1952), básník a literární kritik dr. Štěpán Kožušníček (1883–1949), novinář a spisovatel Antonín Dokoupil (1887–1961) a hudební kritik dr. Vojtěch Měrka (1888–1974).

Skupina přátel u Wolkerů, vzadu stojí J. Wolker, zleva sedící I. Kratochvíl, I. Sekanina, Blažek, E. Valenta, E. Vencovský, vpředu sedí L

Skupina přátel u Wolkerů - vzadu stojí J. Wolker, zleva sedící I. Kratochvíl, I. Sekanina, Blažek,
E. Valenta, E. Vencovský, vpředu sedí L. Foukal
a neznámý

Jiří Wolker roku 1917

Jiří Wolker roku 1917

Prostějovské gymnázium02

Prostějovské gymnázium

„Srdce, přece se vzmuž a seznam se s kamením!“ (Pražská studia)
 

     Po maturitě odešel Jiří Wolker na přání rodičů studovat práva na Karlovu univerzitu v Praze. Některé předměty mimořádně studoval i na filozofické fakultě. Proto litoval, že ho neosvobodili od placení školného: „... musím se nyní velmi uskrovniti ve výběru přednášek a vzíti si jen ty nejnutnější. Kdyby to bývalo vyřízeno příznivě, byl bych chodil na tolik skvostných přednášek! Nevíš, jak mi je bolestné vylučovat teď přednášky filosofické, do nichž jsem chodil přímo nadšeně, a zapsat si jen ty suchopárné právnické.“ (J. Wolker v dopise otci, listopad 1919).

Jiří Wolker 1918 na Svatém Kopečku, Vojtěch Losík, Božena Smetanová, Josef Vincourek

Jiří Wolker, Vojtěch Losík, Božena Smetanová, Josef Vincourek na Svatém Kopečku 1918

Maturitní fotografie Jiřího Wolkera
Maturitní fotografie Jiřího Wolkera

Jiří Wolker v portrétu Oldřicha Lasáka z roku 1921

Jiří Wolker v portrétu

 Oldřicha Lasáka z roku 1921

„Já mám sílu, ty máš sílu, sdružíme se v Devětsilu.“ (Veřejná a literární činnost)
 

     V časopisech Kmen, Cesta, Den, Orfeus, Červen, v plzeňském Pramenu aj. začal publikovat různé recenze a kritiky, ale hlavně své literární práce, které mu často pomáhaly i ve finanční tísni. „Ve včerejším Kmenu měl jsem básně i prózu. Mám v té redakci dobrý zvuk, uveřejnili to, sotva jsem to tam dal. Připsal jsem si dalších sedm hodin týdně: Foerstra nauku o harmonii, Chudobu: Shelley a Foustku: seminář sociologický, čímž stoupl počet mých hodin téměř na padesát. Zaplatil jsem si tyto hodiny z peněz (akorát na to padly), které mi vyplatila Cesta za moje uveřejněné básničky. Za takové peníze, myslím, nikdo si je nezaplatil.“, psal J. Wolker matce začátkem února 1920.
     Už během skautských pobytů trpěl Jiří často nachlazením a angínami. Ani úporný kašel mu však nezabránil v kuřácké vášni – cigarety mu např. na tábor posílala i matka. Také v Praze často churavěl. O jedné návštěvě u lékaře sděloval začátkem března 1920 matce: „Ten mi nejdřív vynadal, že jsem ten chronický katar tak zanedbal, a huboval i na ty lékaře, o nichž jsem mu vykládal, že mě léčili, neboť nedělali nic správného... Maminko, odpusť mi, prosím, že dělám vám zase vydání, ale bylo mi k vzteku i k pláči, když v ty první jarní dny, kdy všichni vesele běhali ulicemi, já jsem se musil plížit jako stařec – rekonvalescent s odporně bolící hlavou a vysíleným tělem. Byl bych tolik rád, kdybych si toho lékaře mohl zaplatit ze svého, ale teď to momentálně nelze. A je mi nutno se vyléčit, neboť – jak i lékař říkal – zameškalo-li se mnoho, bylo by možno zameškat i docela.“ O způsobu svého života sděloval Wolker v listopadu 1920 Antonínu Dokoupilovi: „Žiji  v Praze letos docela jinak než loni. Nechodím do divadel a koncertů tolik co loni, ale vytvořil jsem si kruh dobrých přátel, takovou debating society a je nám dobře, když večer v tom mém umouněném pokojíku dělíme svět a sobě chleba.“
   V říjnu 1920 byl v Praze založen Umělecký svaz Devětsil, jehož členy byli např. V. Vančura, J. Seifert, V. Nezval, J. Hořejší, K. Konrád, A. Hoffmeister, A. Černík, V. Závada, F. Halas, J. Honzl, J. Voskovec, F. Muzika, B. Feuerstein, K. Teige a další. Wolker vstoupil do Devětsilu v březnu 1922. V časopise Var publikoval vlastní studie, polemiky a literární kritiky, přednášel, ale už v lednu následujícího roku pro názorové neshody z Devětsilu opět vystoupil. Na Moravě vznikla v únoru 1921 Literární skupina, vydávající měsíčník Host. Členy pražské redakce Hosta se na krátkou dobu (září 1921 – září 1922) stal i Jiří Wolker spolu s A. M. Píšou a Z. Kalistou.

Koledy

Rukopis j. Wolkera

„Lidé lidem dveře otvírají“ (Host do domu)
 

     V březnu 1921 složil Wolker úspěšně první státnici a hned poté začal připravovat k vydání svou první básnickou sbírku Host do domu, která vznikala od jara 1920. V červnu 1921 vyšla u plzeňského nakladatele Karla Beníška s obálkou Jana Zrzavého. Prostota a novost vyjadřování, konkrétnost a překvapivost básnických obrazů vzbudily velký ohlas veřejnosti i kritiky. Básník sám na to reagoval v srpnu 1921 v dopise Z. Kalistovi: „Kritikové téměř všichni mé knize nerozuměli. Chválí-li něco, chválí něco zcela podřadného, haní-li něco, haní tak nevědomě a neujasněně, že to slouží ponejvíce k hanbě jejich.“ V 31 básních sbírky Host do domu se Jiří Wolker zabýval vývojem chlapce, který se z jistoty „maminčiny náruče“ dostává do „objetí davů“. Odráží šťastná léta dětství a chlapectví, domov a rodinu. Všední věci proměňuje pomocí lyrických básnických metafor ve významné a závažné. Sbírka je plná optimismu a lásky, nasycená důvěřivou a radostnou atmosférou a vírou v budoucnost. Tvrdost života básník zjemňuje soucitem, láskou a pokorou.

Vila Krásná vyhlídka na Sv

Vila Krásná vyhlídka na Sv. Kopečku

„Žlutavý kostel vlá na hoře zelené“ (Svatý Kopeček)
 

     Vývojovým článkem mezi sbírkou Host do domu a následující sbírkou Těžká hodina se stala rozsáhlá báseň o 140 verších Svatý Kopeček, vydaná v časopise Červen v květnu 1921. Prostá realistická báseň formálně podobná Apollinairovu Pásmu je inspirována především Wolkerovými prázdninovými pobyty právě na Svatém Kopečku u Olomouce.
     V květnu 1922 pobýval Jiří Wolker s přáteli v Bašce na ostrově Krk u Jaderského moře. Zde ho podle některých zpráv postihlo první chrlení krve. Už při předchozím lékařském vyšetření (v listopadu 1921) zaznamenali lékaři u Wolkera tuberkulózu hrtanu, ale jeho rodiče ani on o tom nebyli informováni a žádná léčba nebyla zahájena.

Jiří Wolker a Konstantin Biebl v Bašce roku 1922

Jiří Wolker a Konstantin Biebl v Bašce roku 1922

„Chceš-li žít, ze snu se vždycky probudíš“ (Těžká hodina)
 

     V říjnu 1922 vyšla v nakladatelství Václava Petra a Karla Tvrdého v Praze druhá Wolkerova sbírka Těžká hodina s obálkou Josefa Čapka. Kritika označila autora za nejsilnější zjev tehdejší mladé generace a jeho sbírku řadila mezi vrcholné básnické činy roku. Těžká hodina obsahuje 22 epických básní. Zabývá se lidským utrpením a prací, kterou autor chápe jako překonání osamění i jako možnost přerůst svou smrt a zanechat po sobě trvalou památku. Naznačuje víru ve spravedlivou budoucnost a zaznamenává básníkův přerod, zrání. „Byla to podivuhodná doba, ona léta 1922 a 1923, a jistě není náhodné, že právě v ní se objevil mladý básník, který v mládí dvaceti čtyř let dovedl vyslovit ze své doby tolik, jako mnozí jiní básníci nedovedou za celý dlouhý život.“, uvedl později Bedřich Václavek v rozhlasové relaci Jiří Wolker a jeho generace, vysílané koncem prosince 1933.
     V prosinci 1922 se v pražském Tylově divadle v Nuslích konal večer poezie a prózy Jiřího Wolkera za účasti autora a jeho matky. Přednesené básně a drama Nejvyšší oběť sklidily bouřlivý ohlas. V únoru 1923 vydal nakladatel František Svoboda Wolkerovy divadelní hry pod názvem Tři hry. Jejich význam je ve srovnání s poezií mnohem menší, podobně tomu je u jeho povídek a pohádek, vydávaných v letech 1920–1922.


Jiří na podzim 1922

Jiří na podzim 1922


„Proč musím umírat, když chtěl jsem padnouti?“ (Nemoc)
 

     V dubnu 1923 Jiří Wolker onemocněl. Příteli Píšovi tehdy napsal: „Včera jsem byl na rentgenu v Olomouci a nález dopadl velmi vážně: tuberkulóza plicních hrotů a laloku, nervóza žaludku, zánět sedacích nervů (ischias) – tedy dost pro tři lidi. Bez odkladu nechat práce a odjet se léčit do sanatoria. ...a to nejmíň na čtyři měsíce. Odložit o rok státnici, nestudovat, nečíst, nepsat – ó hrůza!...“ Musel tedy odložit studijní i literární plány a v půlce června se začal léčit ve Vysokých Tatrách. Ani v sanatoriu v Tatranské Poljance neustal Jiří Wolker v tvorbě, korespondoval s přáteli a publikoval v pražských časopisech a novinách.

Jiří Wolker v Tatranské Poljance s Bedřiškou Kryglovou a Marií Kubíkovou, srpen 1923

Jiří Wolker v Tatranské Poljance s Bedřiškou Kryglovou
a Marií Kubíkovou, srpen 1923

Jiří během léčení v Tatranské Poljance

Jiří během léčení v Tatranské Poljance

„Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého“ (Utrpení a odcházení)
 

     Wolker trpěl nejen fyzicky projevy své choroby, ale neméně strádal duševně. Nemoc ho odloučila od milované dívky, Máničky Koldové, kterou poznal v Prostějově začátkem roku 1923. Svou lásku, stesk a touhu vkládal do nesčetných dopisů i do veršů. Ještě v Prostějově koncem dubna 1923 jí psal: „Mám takovou malou skřínku na zámek, kterou mám stále u postele. V ní mám Vaše relikvie a odpoledne, kdy všichni odejdou, protože musím 2 hodiny spát, otvírám své poklady jako lakomec a snažím se ze všech těch věcí, na nichž ulpělo trochu Vás, – sestavit Máničku. A když se svět se mnou zatočí v horečce, když všechny žíly jako by pukaly řeřavou krví, – tu si rozprostírám Váš krásný šáteček přes hlavu, a tak se mi zdává, že ty prsty, které tolik hodin nad ním prodlely v práci, – že vstoupily do kapesníčku, že leží mi s ním na tváři, že mě hladí...“ Začátkem listopadu, kdy v Poljance ztrácel naději na uzdravení, jí napsal: „...nepište mi! Každé Vaše psaní by mě bolelo, jako každá vzpomínka na Vás mě bolí... neboť ...si uvědomuji, že ztráceti lásku je krutější než ztratiti ji, že ztráceti život je krutější než ztratiti ho.“ Příteli A. M. Píšovi napsal o pár dnů později: „Přerušil jsem všechny styky ze zevním světem. Snad víš, že jsem měl doma děvče, které na mě čekalo. Bylo to takové sedmnáctileté, čisté a krásné stvoření, které bylo tak cudné, že by mi bylo dalo na požádání vše, co bych byl od ní žádal. Čekalo na mě a psávalo mi krásné, naivní dopisy a já jsem si ji zde v daleku a v nemoci zamiloval ze vší síly své. Těšil jsem se na ni přímo bláznivě, srdce, které tu 5 měsíců jsem věznil, toužilo strašně po kousku lásky. Teď jsem jí musel napsat, ať už nečeká a ať hledá si štěstí jinde. Musel jsem se jí zříci, neboť tak, jak jsem, byla by mi jen velikou bolestí, a nemám přece právo od mladého, zdravého a hezkého děvčete žádat, aby čekalo na neduživce, který bůhví kdy se pozdraví tak, aby mohl přijít k ní. Když jsem ten dopis psal, zdálo se mi, že se zříkám celého světa, ale muselo to být.” Svou bolest z této ztráty projevil v básni Umírající.


Marie Koldová, 1923

Marie Koldová 1923



„a pro spravedlnost jeho šel se bít“ (Ohlasy a boje)
 

     Pobyt v Tatranské Poljance se protáhl do konce roku, přestože občas docházelo k dočasnému zlepšení. Boj se zákeřnou chorobou byl však v tehdejší době marný. V prosinci propukl tuberkulózní zánět mozkových blan. V poslední den roku byl Wolker převezen do Prostějova, kde 3. ledna 1924 v 9 hodin ráno nemoci podlehl. Pohřbu v sobotu 5. ledna odpoledne se zúčastnili kromě blízkých a přátel např. básníci J. Hora, M. Majerová, K. Biebl a J. Seifert.
     Verše,  nezařazené do sbírky Těžká  hodina a další, vzniklé během básníkovy nemoci,  bývají označovány jako básně z pozůstalosti. Řadí se k nim 24 básní.
     Dílo Jiřího Wolkera vzbuzovalo už za jeho života značný odborný i čtenářský ohlas. I po své smrti byl stále čten, hájen i odmítán. K první velké diskusi došlo už v roce 1925 po zveřejnění článku Dosti Wolkera! v časopise Pásmo. K autorství této stati se později přihlásili B. Václavek, F. Halas a A. Černík, členové brněnské redakce Pásma. Nová polemika vyvrcholila roku 1934 článkem Jiří Wolker po desíti letech v Listech pro umění a kritiku. Třetí etapu „bojů o Wolkera“ zahájil Václav Pekárek statí Více Wolkera ve Varu v roce 1948. Wolkerovo předčasně uzavřené dílo neustále provokuje, nenechává lhostejným žádnou generaci básníků, kritiků ani čtenářů. Od r. 1957 se každoročně konají přehlídky uměleckého přednesu a divadel poezie – Wolkerův Prostějov. Wolkerovo dílo také inspirovalo řadu výtvarných umělců k tvorbě ilustrací, volných grafik, medailí, plastik. Prostějovské instituce pravidelně vydávaly příležitostné tisky a bibliografie.
     Slova literárního kritika Oldřicha Králíka charakterizovala básníka takto: „Je fantastické, jak Wolker dovedl jít vždy až do konce, nenechat nic, pranic nedořečeného. V tom byla jeho síla, v tom je i příčina opětovných útoků protiwolkerovských. Viděl bych ve Wolkerových básních fantastický zázrak, jak se v jedné výjimečné chvíli vývoje společnosti po r. 1918 rozvázal básnický jazyk český.“